„Snad jsem nezabloudil…“, konstatuje v názvu své knihy vzpomínek politický vězeň z let padesátých a pozdější exulant, dnes dvaaosmdesátiletý Oskar Leo Krause. V úterý 20. května 2008 se v odpoledních hodinách konal v prostorách Vlastivědného muzea v Nymburce slavnostní křest provázený autogramiádou jeho memoárů, jejichž pojmenováním autor parafrázoval poválečný slogan Československé strany národně socialistické, který zněl:

>„S námi nezabloudíte!“

Vzpomínky na posledních 60 let, jak stojí v podtitulu, otevírá Oskar Krause prvomájovým průvodem v Nymburce – prvním po skončení druhé světové války. Tehdy učinil rozhodnutí, které předznamenalo jeho další život. Přihlásil se k demokratickému táboru zformovanému okolo prezidenta Edvarda Beneše a vstoupil do národně socialistické strany. Během oné prvomájové manifestace byl shodou okolností požádán, aby promluvil jménem národně socialistické mládeže. Krauseho improvizovaný výstup natolik oslnil přítomného předsedu parlamentu Jožku Davida, že jej jmenoval krajským tajemníkem mladých národních socialistů na Mladoboleslavsku. Hry osudu bývají vskutku nevyzpytatelné a ošidné. O těch ve středoevropské historii 20. století ani nemluvě. Přišel únor 1948, komunisté nastolili totalitní režim a nadějně započatá životní dráha Oskara Krauseho – jako celé řady jemu podobných, demokraticky smýšlejících lidí – byla uměle, ba násilně přerušena. Krause se pokusil odejít na Západ, avšak přechod hranic se mu nezdařil. Komunistické orgány ho zadržely, uvěznily a posléze odsoudily ke čtyřem letům odnětí svobody (vlastně k pěti letům, neboť roční vazbu mu soud do výše trestu nezapočítal).

Mezitím se připravoval soudní proces se skupinou nymburských sokolů a národních socialistů, v níž figurovali i jeho rodiče. Pro nic netušícího Krauseho bylo o to překvapivější jejich společné shledání v pražské pankrácké věznici. Po odpykání trestu, převážně v uranových dolech na Jáchymovsku, vystřídal různá dělnická zaměstnání, včetně cirkusového šapitó. V Internacionálu ho dokonce – pro mimořádné organizační schopnosti – ustavili ředitelem. Již se ovšem blížil další osudový rok v dějinách české společnosti 20. století.

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 v Krausem utvrdila rozhodnutí opustit vlast. Odešel do Švýcarska. Usadil se v městečku Pfäffikon nedaleko Zürichu. Zprvu se živil jako bankovní úředník. Spolupracoval s Českým slovem a Rádiem Svobodná Evropa. Časem však založil v suterénu svého bytu galerii, v níž pořádal výstavy děl českých umělců (Jan Kristofori, Olbram Zoubek, Jiří Kolář aj.) a prodával knihy českých exilových nakladatelství. Z Krauseho galerie se tak postupně stalo jedno z center českého kulturního života ve Švýcarsku, které navštěvovali takové osobnosti jako Rafael Kubelík, Adina Mandlová nebo Alexandr Solženicyn.

S návratem demokracie do Československa v roce 1989 se vraceli zpět do svých dřívějších domovů i exulanti. Oskar Krause sice nadále žije ve Švýcarsku, kde stále provozuje svoji galerii, nicméně zájem o dění v České republice neztrácí a pravidelně ji navštěvuje. S Nymburkem neodmyslitelně spjatý spisovatel Bohumil Hrabal dal jedné své knize věnované tomuto polabskému městu název „Městečko kde se zastavil čas“. Pro Oskara Krauseho se v Nymburce znovu rozběhl čas v květnových dnech roku 2004, kdy proběhlo odhalení pamětních desek obětem politických procesů, jež se zde v roce 1950 odehrály v budovách Hálkova divadla a sokolovny, tedy v místě, kde byli souzeni také jeho rodiče.

Oskar Krause vydal paměti vlastním nákladem. Koncipoval je do dopisů, jež psal svému příteli – „panu Stoklasovi“. Typická je pro ně jejich přímočará nestrannost a otevřenost, korespondující s autorovou povahou. Podávají svědectví člověka, nikoliv nepodobného Hrabalovu pikolíkovi z novely Obsluhoval jsem anglického krále, ovšem s tím rozdílem, že Krause se nepoddal silám nutícím jedince ohnout páteř a sklonit se před nepřízní osudu, či lépe řečeno, totalitním režimem snažícím se řídit životy „malých“ lidí na každém jejich kroku. Zůstal svůj. Důmyslně tvořivý, neztráceje v nejtěžších chvílích naději, potřebný nadhled i schopnost sebeironie. Škoda jen, že se vydání Krauseho knihy neujalo některé z našich celostátních nakladatelství a nevtisklo jí lepší redakční úpravu. Kromě prodeje v nymburském muzeu a mezi okruhem známých by si jistě zasloužila větší pozornost.

Zdeněk HAZDRA