Otevřené archívy a otevřené hranice mi daly nahlédnout do tristní minulosti a ne zrovna nejveselejší současnosti. A přiměly mě poněkud převyprávět některé staré příběhy. Zůstává z toho trocha hořkosti, možná nepochopitelné pro mladou generaci, která už vyrůstala ve svobodě. Ne, nechci každého, koho jsem dřív znal, lustrovat, nejsem posedlý usvědčováním bývalých spolupracovníků různých nekalých organizací, pouze jsem ztratil svou byvší naivitu. Ono koneckonců v mém věku dost dobře nejde být naivní.

Memoáry většinou končí jakýmsi resumé plodného života, moudrým prohlášením, velkolepou tečkou, která vypointuje ten smysluplný příběh jak scenárista hollywoodského filmu. Nic takového nemůžu napsat, už proto, že žádný konec příběhu nevidím: galerie funguje dále, pořád připravuju výstavy, setkávám se s přáteli, cestuju. A plním si své sny: k osmdesátinám jsem si koupil motorku. Vyjíždím poznávat nové lidi a účastnit se nových příběhů.

Takže i závěr těchto vzpomínek zůstává otevřený.



Váš Oskar Krause