Moje galerie je na vesnici, ve sklepě, bez výkladních skříní, čili nemohu se spoléhat na náhodného chodce, ale každého návštěvníka pozvat, nalákat. Proto jsem pořádal různé besedy. O některých jsem se už zmínil, ale nesmím opomenout besedu s Josefem Škvoreckým, Viktorem Fischlem nebo Otou Ulčem.

Když Jan Pelc vydal svoji knihu „...a bude hůř“, která se setkala s velkým zájmem čtenářů, pádil jsem do Paříže domluvit se s autorem, kdy se u nás objeví.

Podobně jsem to chtěl udělat s Adinou Mandlovou, jejíž memoáry byly velkým trhákem exilové literatury. Jenže Mandlová žila někde na Maltě.

Sehnal jsem její telefon, dodal si odvahy a zavolal:
„Tady je Krause. Mám uměleckou galerii ve Švýcarsku a taky prodávám exilové knihy a ta Vaše jde na dračku. Čtenáři by se s vámi rádi setkali, tak mi dovolte pozvat vás na vernisáž.“ „Pane,“ odvětila tím krásným hlasem, „vy jste se asi zbláznil. Vzbudíte někoho v neděli dopoledne na Maltě a klidně mu řeknete, že by měl přijet do Švýcarska.“

Následoval asi desetiminutový rozhovor, jehož závěr byl potěšující:
„Kdy že je ta vernisáž? Tak já přijedu.“

Vernisáž se však přiblížila a od paní Mandlové nepřicházely žádné zprávy, takže jsem si začal myslet, že to byl jen planý slib. Ale čtyřiadvacet hodin před dnem D mi paní Mandlová telefonovala, že se ubytovala v jedné vsi u přítele svého manžela a že ve Švýcarsku pobude asi týden. Domluvili jsme se, že druhý den odpoledne pro ni přijedu. Hostitel paní Mandlové byl herec a sympatický pán a pozval mě na kafe. Představil mi svoji manželku, kterou však oslovoval „Františku“. Kromě toho, že jeho životním partnerem je Čech, bylo jasné i to, že manžel paní Mandlové může být po celý týden její nepřítomnosti naprosto klidný.

Večer byla galerie nabitá. Stále přicházeli další a další návštěvníci, až to přesáhlo kapacitu prostoru. Těm, kteří stáli na schodišti, jsem doporučil, ať jdou tak na hodinu do hospody, že se to třeba časem uvolní. Ale to nebylo zdaleka všechno, ten večer jsem domluvil besedu s Adinou Mandlovou v sále v Curychu a v Basileji a ještě snad v jednom městě. Všude bylo plno a její memoáry se prodávaly. Ona ochotně knihy podepisovala, odpovídala na dotazy a byla pohotová a vtipná. Například jedna paní se ptala, jak je to možné, že je tolik let v cizině a mluví tak krásnou češtinou, a paní Adina bez rozmyšlení odvětila: „Já myslím, že jen blbec zapomene svoji mateřštinu.“

Smál jsem se o to víc, protože jsem si vzpomněl na svoji návštěvu v sokolovně v Los Angeles, kde byli emigranti z osmačtyřicátého a taky z osmašedesátého roku a mluvili mezi sebou tak, že jsem jim nerozuměl. Třeba: „Tak si to drajvuju po hajveji a najednou ekcident a já nemám inšurenc.“ Tady se taky někteří rodiče bojí, že děti budou mluvit jen česky a pak se ve škole německy nedomluví, a tak svýmu kindovi nabízí brot s butříčkem, aby si pachole gevénovalo na tu dojtše špráche. Přeborníkem na tyto německočeské výrazy byl redaktor Mirek Fišera,
který asi dva roky vydával časopis pro děti, aby nezapomněly svoji mateřštinu. Často byl v galerii a jeden švýcarský malíř poznamenal, že se díky Fišerovi u nás pomalu naučí česky.

Byla to první vernisáž, na které Kristofori snad nic neprodal, protože veškerý zájem se točil kolem Adiny Mandlové. Mnoho lidí pak přišlo podruhé, aby si v klidu prohlédli obrazy. Ocenil jsem tehdy trpělivost sousedů, není to pro ně maličkost, když během večera okupuje malý činžovní domek čtyři sta lidí.

Kontroverzní diskusi vyvolala beseda s Ludkem Pachmanem, veselo bylo při setkání s textařem Traxlerem či Scheiderem, nebo s Válkem, alias Smutným mužem. Bouři smíchu samozřejmě vyvolal populární Jára Kohout. Mezi příjemné zážitky patřila i návštěva Suchého a Molavcové.

Velkému zájmu se těšily besedy s exilovými spisovateli, jako třeba se Škvoreckým, Vejvodou, Ledererem, Ulčem a Fischlem.

Zvali jsme také představitele švýcarského politického života. O Dr.Renschlerovi už jsem psal, dále se o českou otázku zajímal vedoucí Ost Institutu a poslanec Dr.Saager, stejně tak jako poslanec Ernst Cincera.

To všechno jednak podpořilo české exilové aktivity, jednak přilákalo do galerie spoustu lidí. Možná se za tímto úspěchem také skrývá umění reklamy – vidíte, zkušenosti z cirkusu se mohou hodit vždycky.

Mandlová dlouho držela rekord návštěvnosti, ale pak ji trumfl Rafael Kubelík. Parkoviště dimenzované pro velkou továrnu bylo zaplněné, galerie praskala ve švech a venku čekali lidé, aby aspoň po besedě Kubelíkovi stiskli ruku a poděkovali mu za jeho celoživotní práci a ocenili, že během komunistické vlády nikdy nepřijal žádné pozvání do Prahy.

Mezi nejúspěšnější akce toho druhu bylo jistě setkání s Rafaelem Kubelíkem. Pořádali jsme tematickou výstavu Hudba, požádali jsme Jiřího Koláře, aby dal k disposici i své koláže a tuto výstavu přijel zahájit Kubelík. Beseda s ním byla na etapy, protože se všichni zájemci do galerie vůbec nevešli. Všichni mu chtěli stisknout ruku za to, jak reprezentoval českou hudbu po celém světě, ale taky za jeho jasný politický názor a všichni ocenili jeho zásadu, že se nevrátí do Čech, dokud tam nebude svoboda a nebude moci každý jet se podívat do svého domova.