V práci počítám úroky z úroků, ale každou volnou chvíli využívám k tomu, co mě baví víc: dopisuji do Českého slova i Zpravodaje, chodím na schůze muklspolku, píšu si s bývalým poslancem Otou Horou a s Jožkou Pejskarem a jezdím za ním do Svobodné Evropy. Poznávám stále nové lidi, ale brzy zjišťuji, že nadšenců je málo a v různých organizacích se setkávám s těmi stejnými tvářemi. Tu svou teorii, že každý by měl nějakým způsobem přispět v boji proti komunismu, jsem změnil. Pro českou otázku udělá víc lékař, který se naplno věnuje svému povolání a ani nemá čas běhat někde po schůzích. Jestliže je dobrým lékařem, rozkřikne se to a lidé si ho vzájemně doporučují: To je ten Čech, který si nedávno otevřel praxi. Jiný Čech nemá čas chodit na schůze, protože denně trénuje tenis. Prosadí se, objeví se třeba v televizi, a to má větší cenu než deset spolků. O jiném Čechovi píší noviny, že si otevřel farmu a pěstuje cvrčky, což vypadá dost zajímavě, a je tam samozřejmě zmínka, že po sovětské okupaci opustil Československo a požádal o švýcarský azyl.

Když jsem došel k tomuto závěru, už mi bylo zatěžko vysedávat na schůzích, které se z bezpečnostních důvodů utajují natolik, že se o naší činnosti nikdo nedoví. Tři dny se dohadujeme, jestli založíme Poradní sbor Čechů a Slováků a nebo Československý poradní sbor. Vážně začínám pochybovat o smyslu těchto akcí a všímám si i toho, že mezi námi panuje nedůvěra a na každý československý spolek musí navázat podobný slovenský spolek a jestli Češi udělají ples pro Čechy i Slováky bez rozdílu, určitě se příště bude někde konat ples výlučně slovenský.

Skutečně mě rozesmutnilo, když na Den uprchlíků Slováci rozdávali letáky, v nichž Švýcary upozorňují, že ve středu Evropy je ještě další stát trpící nesvobodou, protože jej okupují Češi. Ani slovo o komunismu, ani slovo o Sovětském svazu, pouze čeští okupanti. Je to pro mě důkazem, že mnozí lidé s nabytou svobodou slova neumí dobře zacházet.

Dostaly se mi do rukou publikace z různých exilových nakladatelství. Je to nádhera: kniha bez cenzury, kniha vydaná ve svobodě. Koupí-li si emigrant jedinou takovou knížku za měsíc, udělá pro naši společnou věc víc než ten, který jezdí po všech schůzích a stále dokola líčí krvavé peklo komunistického koncentračního tábora. Mám teď na mysli konkrétního člověka, který donekonečna vyprávěl o tom, jak na něj poštvali psy. Když jsem jeho přednášku o zdivočelých psech slyšel už asi po desáté, nedalo mi to a dal jsem k dobrému historku o tom, jak jsme na Svatopluku takového psa vlákali do šachty, slavnostně ho odsoudili k trestu smrti, načesnekovali ho, opekli pomocí autogenu a báječně si na něm pochutnali.

Na symposiu Českého slova jsem poznal řadu nových skvělých lidí.

Z Anglie tam přijel Josef Josten, ne za nějaký spolek, ale sám za sebe a za ním stála práce od roku 1948, z níž jsme mohli čerpat náměty. To on vydal fotku, která pak obletěla celý svět: bezbranný muž s rozhalenou košilí proti sovětskému tanku. To on v době studené války natiskl pro všechny londýnské diplomaty pozvánky, co vypadaly jako od sovětského velvyslanectví, až na to, že ze znaku SSSR kapala krev. Proti tomu protestovala i vláda SSSR a britskému velvyslanci v Moskvě předali protestní nótu. Nenávist k Jostenovi se z Moskvy přestěhovala i do Prahy a prezident Novotný dal souhlas k Jostenově likvidaci. Naštěstí se prakticky neuskutečnila, i když prý bedna na převoz Jostena byla již připravena na čs. velvyslanectví v Londýně.

Na onom symposiu referoval taky Jožka Pejskar a režisér Holman, jako Pejskarův stín chodil jeho poradce, přítel a sekretář Ivo Šafář, Karel Kryl zpíval a já s Ervínem Marákem jsme stáli celou dobu u dveří a kontrolovali příchozí, aby se mezi nás nedostal někdo nezvaný. Trochu mě mrzelo, že jsem nemohl poznat Pavla Tigrida, ale on je lidovec a mezi národní socialisty nechodí a jak mi bylo důvěrně sděleno, v poslední době je mu milejší Mlynář a hlavně Pelikán, s nímž se spřátelil. Na zdech visely obrazy a reliéfy Jana Kristoforiho, také bývalého politického vězně. Seznámili jsme se. Protože se nic z vystaveného neprodalo, požádal mě, jestli bych to mohl dát někam do sklepa, aby to nemusel tahat zpátky do Norska.

Všichni jsme jeli do Curychu na večírek, konaný snad u příležitosti nějakého výročí okupace. Shodou okolností jsem seděl vedle Jostena a poznal jsem ho i z té lidské stránky. Zrovna když jsme si vyměňovali dojmy z vystoupení spoře oděných tanečnic, někdo nás vyfotil. Pak tuto fotku otiskli v jedné štvavé knížečce a do úst nám tam vložili úplně jiná slova.

Večer jsme šli na pivo a při písničkách Karla Kryla jsem tak přemítal, že je škoda nechávat Kristoforiho obrazy ve sklepě, když by třeba šlo někde zorganizovat výstavu. Malíře tahle myšlenka potěšila a zapili jsme to velkou whisky. Tehdy jsem netušil, že připíjím na novou velkou kapitolu svého života. Na plodnou činnost a spolupráci, která měla trvat přes dvacet let.