Milý pane Stoklaso,

už jsem Vám vyprávěl historky z politiky a od cirkusu a z basy a vždycky jste říkal, jak mám ten život pestrý. Pestrý určitě, ale taky neklidný a nevyzpytatelný a plný nečekaných zádrhelů. A to je všechno Osud? Zas všechno nemůže být Osud, taky jsi někdy sám strůjcem svého štěstí i neštěstí. Neměl jsem vždycky vliv na vývoj situace, ale první tón jsem udal já sám. Vím, kde je prapůvod těch mých životních peripetií a kde to všechno začalo.

Datum: 1.května 1946
Místo konání: Nymburk, městečko, kde se pak zastavil čas.

Bylo krásné počasí, na různých místech se řadily prvomájové průvody, prapory vlály, všude radost, nadšení a zpěv. Však je to první prvomájový průvod po válce. A pro pár mladých Nymburáků bude první v životě. Jenže, zarazili jsme se, do kterého průvodu vlastně půjdeme? S komunisty určitě ne! Dělají reklamu, jakoby jen oni jediní zvítězili nad fašismem. S Rusy i s komunisty po válce už máme své zkušenosti: Velitel ruské posádky střílející v Národním domě do lustru, pár znásilněných babiček a hodně užvaněných nymburských soudruhů. S nimi tedy nejdeme! Tamhle se řadí průvod sociálních demokratů, ale co dělat mezi těmito chameleony fierlingerského typu? Ještě jsme se chvíli zdrželi debatou o lidovcích, a pak přišla na přetřes Československá strana národně socialistická. Jejím členem je vzdělaný ministr školství Stránský, byl jím i prezident Beneš… Jdeme! A už mašírujeme a pokřikujeme: nestůjte tak na chodníku, pojďte s námi v jednom šiku! S NÁMI NEZABLOUDÍTE!

Za chvíli jsme na hlavní třídě a pak dorazíme na náměstí, kde je tribuna a orchestry a dívky tam rozdávají červené a bílé karafiáty. Přiběhl uřícený pan Kopecký, tehdejší předseda, a shání někoho, kdo by šel na tribunu a pozdravil všechny jménem mládeže. Vlasta Krejčí se z toho vyzul a shodil to na Bonďu Nováka, Bonďa to zas přehrál dál, až ten balón skončil u mě. Neodmítnul jsem to úplně, jen jsem prohlásil, že nemám představu, co bych tam na té tribuně říkal. A tu mě vzal pan Kopecký trochu stranou a odrecitoval mi jednoduchý pozdrav: jménem mladých národních socialistů zdravím toto shromáždění k prvnímu máji a přeji zdar a úspěch letošnímu svátku práce.

Tak to se snad mohu naučit,ne? Pan Kopecký je pryč a já už nepokřikuji, ale v duchu si stále opakuji tu jednu větu, že jménem mladých národních socialistů....A průvod jako řeka vtekl do moře nadšeného zástupu na náměstí, a já byl coby trosečník z moře vytažen a na tribunu usazen mezi ty důležité, kteří budou řečnit. Já odbudu jen to krátké pozdravení jménem mladých národních socialistů...Hudba přestala, pan Kopecký přistupuje k mikrofonu a do naprostého ticha deklamuje: Bratr Oskar Krause pozdraví toto shromáždění jménem mladých národních socialistů a bude tlumočit jejich přání, aby tato oslava svátku práce proběhla s plným zdarem.

Nejraději bych pana Kopeckého nakopl, aby spadl s tribuny. Co mám teď říct, když už pronesl všechno, co mě naučil! Lidi tleskají, jak náměsíčný jdu k mikrofonu a nevím, o čem bych mluvil, tak tam bezradně a zamyšleně stojím před mikrofonem, a ta dlouhá přestávka ještě zvyšuje jásot a volání. Pak se však rozhostí ticho, hrobové ticho, a vtom jako bych slyšel cizí hlas, ale je to hlas můj, a kupodivu klidný:

“Nevím, co vám mám říci. Když se před válkou pořádaly podobné akce, byli jsme ještě děti. Nikdy jsme nebyli na žádné manifestaci 1.května a ani nevíme, co nás tady dnes čeká. Taky jsem si vždycky myslel, že 1.máj je svátek lásky a jestli ten den žádnou holku nepolíbíš, budeš celý rok bez lásky. A najednou jsem se dověděl, že 1.květen je svátek práce. Láska je důležitější než práce. Bez lásky celý rok nevydržíš, bez práce klidně. Oslavovat lásku, to má svoje opodstatnění. Proč slavit práci? Naštěstí ji tedy slavíme jednou za rok, ale co když se zamilujeme do práce a budeme ji slavit často a bude to pro nás svátost a my si k té svátosti klekneme a budeme jí vyznávat lásku a věrnost a tak se do toho vžijeme, že přestaneme dělat?”

Dav propukl ve smích. Ovace. Bouře potlesku. To mi dodalo ještě víc odvahy, odložil jsem poslední zábrany a mudroval jsem si dál a byl jsem samý vtip a po každé větě salvy smíchu! Asi až po dvaceti minutách jsem se dostal k tomu, že jsem popřál úspěch a chtěl jsem sejít dolů, ale na schodech mě zachytla ruka nějakého šedivého pána a on mě důrazně žádá, abych zůstal na tribuně, že se mnou musí mluvit. Až ho pan Kopecký uvedl, dověděl jsem se, že je to předseda parlamentu Jožka David, který je tady dnes jako hlavní řečník.

Sdělil mi, že má další projev odpoledne v Křinci a že bych měl jet s ním a že se nemám bát ještě více kritizovat a že si o tom promluvíme, protože nyní jdou všichni funkcionáři a řečníci na společný oběd.

A tak to začalo. Předseda parlamentu, po kterém jsme pak nazvali náš mladoboleslavský kraj krajem Jožky Davida, nade mnou držel ochrannou ruku. A já jsem se stal krajským tajemníkem mladých národních socialistů.

Jožka David, předseda parlamentu