Jednou jsem se do temnice dostal, říkal jsem si, jednou se taky musím dostat ven. A když ten den konečně nastal a přeložili mě do společné cely, oslepilo mě intenzivní světlo. Viděl jsem na malou břízku ve stráni, co se zdvíhala kousek od slavné karlovarské kolonády, jak jsem se později dověděl. V téhle cele už se to dalo lépe snášet. Pobyl  jsem tam jen pár dní a pak znovu do Chebu, kde se už všechno připravovalo na soud záškodnické skupiny z dolu Medard. Nejdříve jsme mysleli, že nás převezou ke státnímu soudu do Prahy, ale státní soud přijel za námi.

Přelíčení se konalo v Sokolově v Hornickém domě. Ubytovali nás,  hvězdy slavnostního procesu, v místní věznici. Když nás autobus dovezl před Hornický dům, hned jsme věděli, že půjde o velkolepou show. Horníci dostali volno, aby mohli zaplnit velký sál a stovky jich postávaly před budovou a z reproduktorů se hrnuly řeči o tom, jak tvrdě zasahuje pěst dělnické třídy. Jako siamská dvojčata spojená pouty jsme šli tím rozběsněným davem, který pokřikoval: „Pověste je!“ Byl jsem spoután s jedním pinglem z Plzně, který nedbal na výhrůžky a přítomné pojmenoval pravým jménem. „Vy kurvy komunistický, vás je třeba pověsit!“ A že to bral všechno vážně, ještě jednomu křičícímu horníkovi plivnul do ksichtu. Horník - a kdo je víc - si to líbit nenechal a začal nás mlátit a ostraha měla co dělat, aby nás do sálu přivedla živé. Příště už to neriskovali a vedli nás vedlejším vchodem pro umělce. Prokurátor na nás řval, soudce  slyšel jen to, co slyšet chtěl, přísedící pospávali. Třetí den vynesli rozsudky. Jeden trest smrti, čtyřikrát doživotí, asi šestkrát  pětadvacet let, a já dostal čtyři roky. Nepoměr lze vysvětlit asi tím, že ti s vyšším trestem útěk připravovali a já jsem nic nevěděl, což jsem mohl dokázat,  a  prokurátor mi řekl, že jsem měl dávat větší pozor a že jsem stejně asi něco věděl a nepověděl, a za to jsou čtyři roky. A protože mi rok, co jsem už odseděl ve vyšetřovací vazbě, nezapočítali,  vyfasoval jsem vlastně pětku.

Zdálo se, že je konec nejistotám, že nás přestanou vyšetřovat a pojedeme někam pracovat. Ale omyl. Prokurátor se odvolal kvůli nízkým trestům a místo na práci nás převezli do Prahy na Pankrác, kde jsme čekali na odvolací soud.

Jednou takhle chodím na tom Pankráci vycházkové kolečko a najednou… Jestli mě zrak nešálí, támhle je táta!  Dělal jsem, že se mi rozvázala tkanička u boty, poklekl jsem a když se táta přiblížil, vyskočil jsem a zařadil  se do štrůdlu jeho cely. „Co tady děláš?“  „Před týdnem nás zašili.“ „Koho ještě?“ „No, přece mámu. A taky Vlastu Krejčího a Bonďu Nováka a Jirku Jandu a další.“ Vtom šly kolem ženské s bachařkou a vezly balíky prádla a mezi nimi   naše máma. Zamávali jsme na sebe... Sešla se zas celá rodina! Ale nemohu tvrdit, že jsme z toho byli šťastní.

Odvolací soud trval asi hodinu a potvrdil všechny rozsudky. Podobný monstrproces jako my měli rodiče v nymburské sokolovně. Táta dostal doživotí, máma osmnáct let. Prokurátor se odvolal, protože se mu doživotí zdálo málo a chtěl prosadit trest smrti. Jirka Janda buď nic nevěděl, nebo se styděli, že soudí Jandu v sokolovně, kde visí pamětní deska jeho otce, náčelníka Sokola umučeného nacisty. Zkrátka dostal jen asi pět let. Ostatní vyfasovali osmnáct až dvacet let, aby i v Nymburce věděli, jak  tvrdá  je pěst dělnické třídy.

Když na to tak po letech vzpomínám, napadá mě, kde asi dnes soudí ti řvoucí prokurátoři,  mají-li advokátní kanceláře ti bývalí soudci, anebo zda byli potrestáni za bezpráví, která napáchali. Ne, ani jediný zločinec nebyl potrestán. Nejvíc mě ale mrzí, že se jejich obhájcem stal ten náš pokračovatel Masaryka,  co stále mluví o lidských právech a humanitě. Dojde mu to někdy?