Občas se někde na návštěvě stočí řeč kamsi, kde se mi to  zdá povědomé, kde si  připadám jako doma … Vzpomenu si na ty staré příběhy a  začnu  líčit, jak to tehdy bylo. A protože si v paměti uchovávám spíš události veselé, většinou se pak všichni smějí a  povzbuzují mě k  vyprávění a chtějí ještě další historku  a ještě jednu… Najednou je fůra hodin, musíme se rozloučit…  a často slyším, Oskare, to musíte  jednou sepsat, na to by se nemělo zapomenout.

Slibuju, že sepíšu. Až budu v penzi. Až budu mít čas.

Už jsem pět let v penzi, ale čas stále nebyl a sotva kdy bude. Čas a trpělivost. Dobře se to vypráví, historky lítají jak rakety při letním ohňostroji, ale písmenko po písmenku se špatně   ťuká, to není raketa, ale navlhlá sirka,  a než chytí další, nastane tma, ticho a trapná pauza, kde není nic k smíchu.

Ale stejně to chci zkusit. Už kvůli panu Stoklasovi, který byl na ty moje vzpomínky tolik zvědavý. A protože se mi nechce psát žádný román, to by mi první kapitola trvala zhruba rok, rozhodl jsem se, že budu prostě psát dopisy panu Stoklasovi. 

Když se mu ten který dopis nebude líbit, může jej zahodit, aspoň to v kredenci nezabere tolik místa. Kdyby se mu to ale zamlouvalo, může si  psaníčka slepit a udělat si svou vlastní knížku. 

Pustil jsem se tedy do toho a psal panu Stoklasovi jeden dopis za druhým. 

Když pak pošťák přestal doručovat zásilky na jeho adresu, nechtěl jsem to nechat nedokončené a dál střádal ty pestrobarevné vzpomínky na papír. 

Tak vlastně vznikla tahle kniha. Protože nemám přesnou adresu pana Stoklasy na věčnosti, posílám tyto dopisy vám všem, milí čtenáři.